Highway to hell

Dneska sem po dlouhý době zas řídila :) Tralalala! Bylo by to hrozně fajn, kdyby na sedadle spolujezdce neseděla madre a pokaždé, když sednu za volant hned nespustila o tom, jak dlouho se ona učila jezdit a že ženský to prostě nemají v genech a že já nikdy prostě neuacouvám na 10cm :)

Mám autí ráda a když se mi tu ženskou podaří ignorovat, řízení miluju, a dokonce mi i docela jde. Dneska jsem si do auta za tímhle účelem vypálila CD Písničky do auta – Hanička. Poprvé jsem jela za tmy, k tomu pršelo jak blázen a byl to hrozně zvláštní pocit, kolem osvětlené dálnice NIC, na dálnici lesklé moře a já si zpívala Highway to hell a Road to Ruin a Fuel a Reroute to Remain a bylo mi prostě krásně.

Jeli jsme za dědou dělat zásobování, a když jsme vystoupili, všude bylo tolik žížal, že skoro nebylo kam šlápnout. Na zpáteční cestě už tolik nepršelo, takže jsem měla stěrače jen na ten pomalý interval. Jela jsem kolem 60 a vedlejší auto mě nahodilo takovým způsobem, že přední sklo bylo úplně mléčné a nedalo se vidět vůbec nic. Madre zaječela, já trochu zpomalila a mohla to být tak sekunda dvě, než jsem hrábla po stěračích, ale povim vám, že to byly nejhorší a nejdelší dvě sekundy v mým životě!

Jako malá jsem se dycky hrozně ráda dívala na horory a pak s madre ještě chodila do sklepa věšet prádlo, moc ráda jsem se takhle bála. Poslední dobou mě jen tak nějakej horor nedostane, ale tohle teda bylo kvalitní :)