Teď je čas darovat krev

Sunday, December 7, 2008

O psychologii s Jarem Křivohlavým (a mnohém jiném)

Žít a přežít. A být u toho šťastný.


Ve čtvrtek jsem pro svo kariéru měla obrovské štěstí, a sice bylo mi dáno poslechnout si přednášku Prof. PhDr. Jara Křivohlavého, CSc.

83 letý pán si získal mé srdéčko, obdobně jako to jeho uchvátila psychologie před více než půlkou století. A myslím, že by lhal, kdyby byť jeden jediný student nezáviděl a nechtěl být v jeho věku jako on, plný elánu, úsměvu, charisma a životní moudrosti, které z něj zářily. Ta přednáška byla úžasná tím, že se ani tak netýkala psychologie, v představě nudné vědy fujtajbl vědecké, kterou se učíme, ale vlastního života (a tak to má přeci být!) Poprvé za své studium psychologie na FF MU jsem tak měla pocit, že slyším něco, kvůli čemu jsem tam přišla. A zároveň jsem si trochu posteskla, proč jsem to vlastně nezkusila do té hloupé Prahy ;)

Jaro Křivohlavý. To křivohlavý, vidíte, není jen tak nějaké přídavné jméno, ale moje příjmení.. a Jaro? Víte, tatínek chtěl, abych se jmenoval Borek. A došel na úřad a úřadník mu řekl, že to by nešlo, že to musí být jména v kalendáři. A tak tatínek vzal kalendář a 21.března tam bylo jaro... a to mám ještě štěstí, že tam nebylo něco jiného:)

Pan profesor působil jako otevřená kniha, jako by nám chtěl říct všechno, co je v jeho hlavě a každou chvíli odbočoval do osobního i profesního života pro kdejakou metaforu. Takže jsme se třeba dozvěděli, že s manželkou jsou jářku 57 let (doufám, že mě paměť neklame), že hraje na housle a nejradši má Bacha ;)

Čím se pan profesor zaobírá?
Pozitvní psychologií: vděčností, nevděčností, moudrostí, smysluplností života, překonáváním strestu, přátelstvím, manželstvím a spoustou dalších věcí. Doporučil nám knihu Roberta Emmonse: Psychology of Ultimate Concerns, z které čerpal přednášku o silných stránkách lidské osobnosti (human stregths) a údajně bychom si ji měli koupit, i kdybychom neměli na chleba (já jsem tak učinila a dokonce jsem dostala od prodejce na eBayi z $6.99 $4 slevu, protože jsem byla milá... je hezké, že se mi to stalo zrovna teď:))

A teď se dostáváme k meritu věci, a sice srdci přednášky a toho, co mě na ní nejvíce oslovilo, a co mě ostatně trápí už delší dobu: slova, která začínají být naší společnosti nesrozumitelná, aniž by se jednalo o slova odborná nebo cizí. A tady už jeho myšlenky s mými tančí tango: Co pro vás dnes znamenají ideály jako čest, loajalita, férovost? Nezdají se dnešnímu člověku archaická? Patří snad od hrdinských eposů a v dnešním světě pro ně není místo? I když lidé mají pocit, že jejich život je těžký, je pořád mnohem jednodušší, než jaký by být mohl. S politováním si uvědomuji, že umírají poslední generace, které bezprostředně zažily válku ve věku, kdy to pro ně neslo smysluplný obraz, který ovlivnil celý jejich život. Kéž by se tyto prožitky staly obsahem kolektivního vědomí, bojím se ale, že zapomínáme spolu s nimi a z života se vytrácí něco, co dělá lidský život lidským.

Dalšími pojmy jsou spiritualita, pokora a transcendence. Ti dnes neztratili na významu, v běžné společnosti se ale staly slabostmi. Proč? Proč lidé předstírají, že se neptají po smyslu života, po povaze smrti, že jsou smíření s tím, že to tady nic neznamenalo, že spolu s nimi vymře všechno nosící jejich paměť i osobnost, že otázka smrti není všudypřítomná a že je nezajímá, co je potom, protože nic není. Nietzche formálně zabil Boha, přijmout tu úžasnou svobodu ale znamená vzdát se jistot, které dělají náš život hodnotným. Člověk přirozeně hledá svoje přesahy, transcendence může být chápána i jako schopnost radovat se z krásného, spiritualita zase označuje hledání posvátného, ovšem posvátného pro vás, prioritu, pro kterou stojí za to žít. A pokora? Nemusí být na váš úkor, pakliže jde o úctu a vědomí si toho, že nejste ředitel zeměkoule, alfa ani omega. Je to tak moc? Jsou někteří moderní lidé uvědomit si, že správný věřící má možná víc, než zabředlý ateista? Má totiž odpověď na otázky, které si klade přirozeně každý člověk, odpovědět na ně je však velmi těžké, a pokud si je snad neklade, pak vnitřně nežije.

Jaro Křivohlavý na mě dost působil jako prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc., mají leccos společného, životní moudrost i víru v Boha, která je nedílným elementem jejich práce, která vás učí tomu, aby život neproklouznul mezi prsty a být "živými" lidmy. Strašně mě těší pokusy rehabilitovat výše zmiňované pojmy, ovšem brzy bude na nás, abychom to dělali my. Naše generace... dokážeme to?

Jaro Křivohlavý: O psychologii a mnohém jiném


O stresu, zdraví, práci a jiném - s Dr. J Křivohlavým


Webové stránky Jara Křivohlavého můžete sledovat i rss readerem - http://jaro.krivohlavy.cz/.

Saturday, December 6, 2008

Kontroverzní blog o českých dějinách z pohledu křesťanství

Tento blog jsem rozepsala zřejmě někdy v loňském školním roce, tudíž už nejsem schopná ho dokončit ani odborně vyšperkovat (a ani podobně fundovaně reagovat na přípomínky, protože už to nemám ve svěží paměti), ale zdá se mi i tak dost dlouhý a možná přínosný, vycházela jsem z hodin dějin křesťanské církve na religionistice a z publikace Augusta Franzena: Malé dějiny církve. Je dost černobílý a leccos se mu dá vytknout, zaměřila jsem se v něm na pár věcí ve světle, v jakém jsem to v dějepise ve škole nepochytila (pravda, měla jsem vždycky docela mizerné dějepisáře a mám dost mezer), nicméně v tomhle krátkém prostoru, který tady mám, abych někoho neunudila k smrti, to skutečně nemůže být odborné pojednání se všemi potřebnými drobnostmi, které by takový článek měl mít, aby byl objektivní, ale já si to uvědomuji a předesílám to, tak to tak zkuste brát také :) Berte to třeba jako nástin tezí radikálního nacionalistického křídla! Nejedná se o samá fakta, ale o dlouhý fejeton, sledující jistý záměr pisatele. Jelikož čekám docela flame, jakožto vládkyně tady si vymezuji právo článek smazat nebo zakázat komentáře, tak mě k tomu prosím nenuťte, neslovíčkařete, neútočte a netrestejte mě, troufám si tvrdit, že každý člověk, pakliže čerpá nějaké informace z internetu, by měl být sám dost kritický a vědět, že ne všechno co tu čte, je vždy stoprocentní pravda a tohle je prostě můj úhel pohledu na část českých dějin tak, jak je dosud znám, zajímají mě jenom věcné a přínosné poznámky, něco jiného si prosím napište... někam jinam.

Často slýchávám, že Češi si za svou historii vysloužili v podvědomí nálepku zbabělců. Že jsme ale někdy byli schopní, vyjadřuje třeba úsloví „zlaté české ručičky“, které se už dnes neříká, možná od dob, kdy se otevřely hranice a (nejen) severské národy od té doby začaly zamykat dvéře svých domovů, jelikož se ukázalo, že zlaté české ručičky taky šikovně kradou ;) Pojďme si něco povědět o našem národním povědomí (původně jsem napsala podvědomí, profesní retardace..).
Takže? Češi jsou světoví! Na malou zemičku máme nejlepší pivo na světě, taky nejlepší hokejisty, a když se to spojí, hodí se na to skvěle poznámka mého bývalého učitele filosofie, PhDr. Tomáše Měšťánka, kterého si nesmírně cením, že „pro Čechy znamená vlastenectví vyhrát hokej a poblít Staroměstské náměstí.“ Do dětí valíme Heyrovského polarograf, i když většina z nás neví, co ta věc vlastně dělá, bratry Veverkovi a jejich ruchadlo, Divišův hromosvod (i když je to bleskosvod), Ressela, lesníka, který vynalez lodní šroub, Křižíkovy šaliny, český tolar (a z toho americký dollar) a Čapkova „robota“. A co víc, kolik světových osobností jsou původem od nás, aniž byste to věděli? Freud, Grof a Madlenka Korbelová (rozuměj Madeleine Albrightová) a kdejaká pornoherečka ;) A takových věcí jsou samozřejmě spousty. Tož vynálezy a lidi, na které bychom mohli být pyšní umíme, ale na naše dějiny?
Teď nějak nevím, z kterého konce bych to vlastně měla vzít. V zásadě jde o to, abychom si uvědomili, že velkým hybným motorem evropských dějin byla katolická církev (ta, co uznává papež...). Někteří lidé si myslí, že katolická církev je původní pramen církve, z kterého se odpojili ostatní církve, pravda to ale není. Od počátku nebylo jedno křesťanské sdružení, bylo podob více, církev ani za aspoštolských dob nebyla jednotná. Uznejte, že v tehdejší době spravovat něco, co se mělo stát náboženským kolosem, a proto muselo být zaseto do všech koutů, by musela být pěkná fuška, aby to mělo jednotnou formu. Lidé se pochopitelně začali hádat, jestli to či ono dělají dobře oni nebo my a zásadní osobností, která by něco takového mohla rozhodnout, nebyl papež, ale římský císař (který tomu rozuměl jako koza petrželi). Z ducha podobných rozepří se církev jednou rozhádala tak, až se rozdělila na západní, se sídlem v Římě, a východní, se sídlem v Konstantinopoli a později v Moskvě. Udělali to v zásadě kvůli slovíčku que (a) v pojetí božské Trojice a nekvašeným chlebům, a pak také proto, že si prostě nebyli ochotní pomáhat (a zápaďáci nechali Konstantinopol lehnout popelem...) Dnes jsou odlišné, ale trochu se kamarádí. Druhou velkou větev, která se odtrhla o několik století později, byla protestantská církev. To vám takhle přišel Martin Luther, začal něco povídat německým sedlákům, chytla se toho i šlechta a německý panovník ji chtěl z toho důvodu vyvlastnit, oni ale protestovali. Protestanství jako pojem se tedy odvíjí od církve luteránské, v zásadě ale navazuje na myšlenky našeho husitství, které konstruktivně okrádalo a rozvíjelo zase myšlenky Johna Wycliffea, povedlo se jim ale dát je do praxe víc, než jeho stoupencům (těm se říkalo lollardi;) ale ne že by z nich měl někdo srandu:) Narozdíl od Husa ale Wycliffa upálili až po jeho smrti, poté co jeho tělo exhumovali a hodili do Temže. Hus nebyl jediný, kdo měl takové neštěstí, o rok později byl upálen jeho kolega Jeronýmek Pražský na tomtéž koncilu, který, jak by se mohlo z hodin dějepisu zdát, nebyl zřízen na upalování českých reformátorů, ale na napravení záležitosti s papežským schizmatem, kdy byli najednou kvůli nejrůznějším politickým tahanicím papežové dva a v jednu chvíli dokonce tři, a byl svolán hlavně z iniciativy Zikmunda Lucemburského.

Zmíněné čtyři artikuly byly příjímání „pod obojí“ čili těla i krve Kristovy laikům při mši (čímž se smazal rozdíl mezi knězi a laiky), trestání smrtelných hříchu, zákaz světského panování církve a svoboda v hlásání božího slova (na takovou toleranci v té době nikdo neměl ani pomyšlení!) Schválení těchto bodů k radosti umírněného husitského křídla v tzv. Basilejských kompaktátech při koncilu v Basileji (jehož smyslem bylo omezení moci papeže, tudíž on sám kompaktáta oficiálně neuznal) učinila z Českých zemí pro zbytek Evropy heretiky: místo toho, aby se všichni kolem nadšeně přidali a prohlédli omyl, kterým se katolická církev tolik vzdala původní biblické představě církve Ježíšovy (či spíše Pavlovy), si na nás začali ukazovat prstem a dali si tu práci dokonce vystrojit šest křížových výprav, které Boží bojovníci statečně (!!!) a legendárně odbíjely až do bitvy u Lipan. Ostatním heretikům se ale tolerantní názory líbily natolik, že se sem houfně stěhovali. To v Evropě ještě nebylo! A Jiřík z Poděbrad se stal králem dvojího lidu. Jelikož kompaktáta nikdy nebyla formálně přijata papežem, měly Čechy tu odvahu stát se heretiky pro celou Evropu (ovšem rájem ostatních heretiků;). Husité si tehdá mysleli, že zbytek katolické Evropy prozří, v jakém omylu se katolická církev nachází, a připojí se k nim. To se ale nestalo. Musíte ale uznat, že takto se vzepřít katolické moci stálo hodně odvahy. Tuto úžasnou éru ukončila třicetiletá válka s proslulou bitvou na Bílé hoře, která trvala sotva dvě hodiny.

V půlce 16. století se začali probouzet Luther, Kalvín a Zwingli. Jejich hlavním přínosem byl augšpurský náboženský mír vznášející právo cuius regio, eius religio – čí země, toho náboženství. Na husity se usmálo štěstí zase až se známým majestátem Rudolfa II., který byl donucen k tomuto kroku šlechtou. A právě šlechta u nás byla poměrně silná, zvláště pak moravská šlechta, která odmítala přenechávat náboženské zajatce Praze a rozhodla se je soudit pod svým zemským soudem a stali se tak útočištěm hlavně novokřtěncům. Další významný politický tah byl josefínský Toleranční patent (1781). Pokud jste se domnívali, že šlo o krok k náboženské svobodě v dnešním slova smyslu, je to představa utopická. Toleranční patent výslovně povoloval husity, náboženství helvétského vyznání (luteráni a tak) a východořecké vyznání, zvláště proto, že těchto lidí bylo na našem území tolik, že Josefovi nic nezbylo a musel je uznat. Šlo jen o to, že nebudou na našem území oficiálně stíháni, stejná práva ovšem neměli ani omylem, zato měli řadu znevýhodnění (platili katolické církvi za újmu, kterou svým odchodem způsobili, vše si financovali sami, jejich svatostánek se neměl podobat klasickému kostelu apod.) a to vydrželo jště dobrých sto let. Narozdíl od ostatních panovníků se aspoň snažil žádné církvi nenadržovat a dokonce zrušil několik katolických klášterů, aby z nich udělal něco užitečnějšího.

Svádí to k tomu, že České země se snažily býti poměrně tolerantní zemí na tehdejší poměry; pokud jste na ně aspoň trochu pyšní, udělejte prosím co nejvíc pro to, ať je tomu tak i v dalších dějinách, které píšeme my.