Tuhle povídku napsal Lischai, Mistr Pera a můj dobrý Kamarád, čerpaje inspiraci z jednoho našeho obdobného výletu ;) Moc bych mu za ni chtěla tímhle poděkovat, a jelikož mi byla darem dána v užívání, tak se o ni taky můžu podělit s vámi :) A tobě ještě jednou dík, Pavle, vážně si toho moc cením :)
Černé auto jelo téměř krokem. Nadskakovalo na vyježděné cestičce mezi ploty zahrad, které se táhly tak blízko, že o ně auto občas zavadilo zpětnými zrcátky. Větve některých stromů visely do cesty a černé Audi je rozhrnovalo kapotou.
Nad zahrádkářskou kolonii byla hluboká noc a dva pohybující se kužely reflektorů byly jediné světlo široko daleko. Na obloze byla vidět spousta hvězd. Dokonce i ty drobné a vzdálené, které blízko města zahlédnout nemůžete.
„Máma mě zabije.“
Malý, snad osmiletý chlapec stál u kraje cesty a v šeru rozpačitě žmoulal cíp svojí větrovky. Normálně byla světle modrá, v nočním šeru ale vypadala našedle. Roztržené místo se černalo jako rozšklebená žraločí tlama.
„Nebuď cíťa, Jiříku“ křikla o něco starší dívka z druhé strany křoví. „Prostě to prolez, jinudy se tam dostat nedá.“
„Určitě je to zakázaný!“ v chlapcově hlase byl cítit chabý protest.
„Dělej!“
Jirka pevně sevřel rty a ponořil se do tmy křovisek. Několik větví ho šlehlo přes tvář a něco chytilo konec jeho větrovky. Když za ní pořádně zatahal, něco stisk povolilo s roztrpčeným cvaknutím čelistí.
„Ježíš, aspoň nějaký větve tam nech nezlomený.“
Petra bydlela ve vedlejším vchodě a byla o půl roku starší než Jirka. Zpravidla to byla ona, kdo ho vždycky navezl do nějakého ztřeštěného podniku, kvůli kterému se pak doma křičelo a zakazovala televize. Byla pro Jirku něco jako duchovní vůdce. Teď stála na druhé straně křovisek mezi zahradami, v béžové mikině, ruce zastrčené hluboko do kapes manšestráků. Světlé vlasy měla sepnuté v dlouhém ohonu.
„Kde to přesně je?“ zajímal se Jirka, když se konečně prodral na druhou stranu. Kolena měl teď obě špinavá od hlíny. Milosrdná noc to skryla.
Petra rukou naznačila směr. „Ještě kousek. Bude se ti to fakt líbit.“
Chlapec i dívka se pomalu vydali přes proluku mezi zahradami. Kolem nich se černalo několik siluet stromů a vzduch voněl kvasícími jablky.
„A je tam zámek?“ zkusil to po chvíli Jirka.
„Takovej zrezlej,“ vážně přisvědčila dívka. „Visací.“
Chlapec chápavě přikývnul.
„Ale počítám se vším,“ dívka se pyšně nadmula a z kapsy mikiny povytáhla tátův pilník. „Je to ta nejsenzačnější bouda na světě, uvidíš.“
„Co je uvnitř?“ Jirka byl z těch, kdo chtěl mít co nejvíce věcí ujasněných předem.
„Něco tajnýho, třeba,“ Petra neměla moc konkrétní představu, ale nemínila se zrovna teď ztrapnit. „Sklad drog, nebo tak.“
Jirka trošku pookřál. Čekal něco mnohem hrozivějšího. „Myslíš?“
„Jo, jasně. Nebo nějaká betonová díra kam mafiáni hážou nepohodlný lidi. Jako taková odpadní jáma na mrtvoly, rozumíš. Může jich tam bejt spousta! A všechny už budou hnít a nějakým potečou oči a...“
„Jo, dobrý! Už tomu rozumím.“
Chvíli šli mlčky. Ušli alespoň deset metrů, než se na sebe polekaně otočili.
Černé auto zastavilo na konci cesty. Řidič vypnul motor, ale světla nechal svítit. V kuželech světlometů se leskly bledé obrysy ovocných stromů. Léta už je nikdo neprořezal, takže vypadaly pokrouceně a nemocně. Světlo se táhlo mezi jejich siluetami, vysokou travou a dopadalo až na zrezlou bouda na nářadí.
„Nechal svítit světla,“ šeptem poznamenala Jirka, skrčený za bezovým keřem.
„To proto, aby viděl do té boudy,“ vysvětlila Petra. „Nemá baterku a mohl by tam třeba o někoho zakopnout.“
Jirka chvíli pozoroval auto v zarostlé zahradě, než mu došlo, co Petra řekla. „Počkej... Jak o někoho?“
Z auta vystoupil ramenatý muž a přešel k boudě. V autě stále někdo seděl na místě spolujezdce. Pak se ozvalo kovové zašramocení, jak zaviklal se zámkem. Jirka ani Petra se nezatěžovali dýcháním a s vytřeštěnýma očima sledovali scénu před sebou.
Muž přešel k autu, otevřel zadní dveře a něco vytáhnul ven. Bylo to těžké a kovové. Když se muž palicí rozmáchnul, aby urazil zámek na dveřích, byla jeho černá silueta ve světle reflektorů skutečnější a hrozivější než všechny horory po jedenácté večer.
Petlice i se zámkem spadla na zem. V husté trávě ani nezazvonila. Petra chtěla Jirkovi hrozně moc říct, že si asi jdou pro kufr s penězi z drogových obchodů, ale zjistila, že nemůže mluvit.
Muž otevřel kovové dveře a vešel do boudy. V pruzích světla z reflektorů poletovaly můry a komáři. Z auta po chvíli vystoupil druhý člověk. Zůstal stát na místě a rukou se opíral o střechu auta.
Po chvíli se ten z boudy vrátil ven a něco řekl. Česky to nebylo. Jeho společník cosi odpověděl a pak si vyměnili dvě nebo tři věty. Oba zněli hodně rozrušeně.
Jirkovi se potily ruce a přemýšlel, proč ti dva je ještě za bezovým keřem neodhalili. Jeho bušící srdce, jak předpokládal, musí být slyšet tak na sto metrů. A tyhle dva přízraky z černého auta byly od nich sotva patnáct.
A pak oba muži rychle nasedli zpátky do vozu a ozval se startér.
Jirka s Petrou leželi vedle sebe v letní trávě ještě dlouho po té, co se černé Audi odkodrcalo po nerovné cestě do tmy.
„Kdo to byl?“
„Nevím.“
„Myslíš, že..?“
„Nevím.“
Začal foukat chladný vítr a stromy v zahradě se rozšuměly. Jirku začala studit hlína, na které ležel. Až teď si uvědomil, že ho do hrudníku tlačí spadené jablko, které pod ním bůhvíjak skončilo.
„Pojď...“ řekla šeptem Petra a vstala. V té větě bylo víc odhodlání, než kdy Jirka od nějaké dívky slyšel.
Společně přešli patnáct metrů až k zrezlé boudě. Teď vypadala jako velká, černá krychle vprostřed jabloní. Petra zašmátrala v kapse a vytáhla malou zelenou baterku. Přívěsek na klíče, který stál dvacet devět korun. Zmáčkla plastový spínač a vlnitý plech ozářilo mdlé světlo. U dveří se táhly ocelové škrábance, jak kladivo urazilo petlici. Petra odhodlaně pohlédla na Jirku a vkročila do černého obdélníku dveří.
O mnoho let později, když nad tím Jirka přemýšlel, už si uvědomoval, že se to muselo stát přesně takhle. Tehdy mu to ale přišlo jako nejnepochopitelnější zážitek v životě.
Petra vyšla ven a sklopila baterku k zemi. „Nic tam není,“ smutně pokrčila rameny. „Vůbec nic.“
Jirka si od ní půjčil baterku a nakouknul dovnitř. Teď už to bylo snadné, ale před desíti minutami by to byl nedokázal. Světlo baterky pomalu klouzalo po plechových stěnách. V jednom rohu stály zrezlé hrábě se zlomenou násadou, starý kýbl a zaprášená dřevěná krabice. Na zemi byla udusaná hlína a rozšlapaná kartónová krabice. V rohu stály dvě prázdné, skleněné láhve a jedna PETka od citrónové limonády. Jinak nic.
Prázdná, zrezlá bouda vprostřed zahrad.
Domů se vraceli mlčky. Za chvíli bude jedna hodina ráno. Jirka ještě nikdy nebyl vzhůru tak dlouho. Přemýšlel, jestli se mu podaří proklouznout domů, aniž by někoho vzbudil. Petra měla ruce v kapsách a nepřítomně koukala před sebe. Byla zklamaná.
„Máma mě zabije,“ prohlásil Jirka do ticha a unaveně vzdychnul. V ruce žmoulal svoji roztrženou větrovku.
Černé Audi klouzalo po okresní cestě směrem k městu.
„Jak nebyl?“ zeptal se nervózně spolujezdec. Nechtěl křičet a snažil se ovládnout.
„Prostě nebyl,“ odsekl řidič a zařadil trojku. Oba muži mluvili rusky.
„Vůbec nikde?“
Auto zatočilo na hlavní silnici. „Bože, nejsem snad slepej! Prostě tam žádnej podělanej kufr nebyl!“
„A proč jsme tam vlastně nevyhodili jeho?“ zeptal se spolujezdec a mávnul rukou dozadu, jakoby k úložnému prostoru auta. „Tak to přece bylo domluvený.“
„Smrdělo to,“ odtušil řidič. „Moc riskantní. Jestli ten kufr někdo vzal, nemůžeme si dovolit v tý boudě nechat ani jeho. Odvezem ho zpátky a zeptáme se šéfa.“
„Ty vole...“ Spolujezdec se opřel do sedadla a unaveně si promnul oči. „Vasil nás zabije.“
V lomu je tam obrovské prostranství se spoustou kamenů, z kterých děti, huliči a kolemjdoucí páry skládají obrázky nebo nápisy. VLAST, VIETNAM, MILUJU TĚ, CANABIS… My jsme shora koukali na to ohromné plátno a na něm pozorovali Janičku s Petrem, jak dávají dohromady jejich jména ve velikánském srdci. 
