Stárneme

Přestávám být rebelka. Ještě se sem tam plesknu, jako kapr, když dostane paličkou, ještě občas vylítnu jako slepice, které byla useknuta hlava, ale příště to už může být naposled. Prodávám své dvacetidírkové glády! A češu si vlasy. Občas se i namaluju a snažím se být hezká a hodná holka. A už mě nebaví s někým jen tak spát. Už ani nemusím být za každou cenu na koncertu úplně vepředu. A už neposlouchám jenom metal a ten, co poslouchám, má většinou daleko k tomu bouchání poklice od hrnce, co si pod slovem metal představí kdekdo. Už nejsem ani tak tvrdohlavě tupohlavá. Radši mluvím, když to dává smysl a nerada plácám jen tak do větru. Tak moc ráda sentimentálně koukám na fotky. A se zatnutými zuby přiznávám, že nevím, když nevím. Mám pracovní smlouvu, sice jen na jednu hodinu týdně, ale upsala jsem se. A ty hodnoty, které jsem kdy měla, ty jsou teď podobné, ale mnohem abstraktnější a zároveň jasnější a možná je jich méně, ale záleží na nich víc. Tohle jsem přece nikdy nedělala! Dospěla jsem? Tak sakra řekněte někdo, že ne! Mami, že se můžu ještě občas přijít přitulit? A taky pro radu, když já prostě pořád nevím, jak dobře ochutit rajskou, ani jak to všechno má být správně... Nechce se mi to přiznat, nechci se zajímat o to, kde máme smlouvy s pojištěními, ani kam a proč je výhodné investovat! A teď zuřím, nechci se ztratit v byrokracii a systému a být jedna z mnoha! "Ale vypadá to, že budeš muset, kočičko," úplně teď slyším říkat tátu... Pro něj trivium znamenalo umět s compem, anglicky a mít řidičák. Splněno. Ale to má být jako všechno?