Teď je čas darovat krev

Saturday, January 27, 2007

Holokaust


Neolitická revoluce je sice moc zajímavá věc, ale my, mladí lidé, co si právě teďka snažíme udělat svůj obrázek o světě, potřebujeme vědět, čemu věřit a koho volit. Potřebujeme vědět, proč nepřevzít rasistickou ideologii, proč nevolit komunisty a výjimečně se teď můžeme učit z chyb druhých. A proto jsem nemohla pochopit, proč jsme v devítce v dějepise ani nestihli udělat první světovou válku a proč to na střední vypadalo s látkou obdobně, když ten konec je prakticky nejdůležitější.


Jednou mi taky naše škola vyšla vstříc a potěšila mě seminářem moderních dějin a najednou je jimi zaplaven celý svět; najednou pro mě všechny ty státní svátky a památníky padlým začínají něco symbolizovat. Symbolizují mi v hlavě zatím zmatek, deprese, etické problémy, nesmysly a nepochopitelné věci, ale konečně o nich mám povědomí. Pořád tak nějak nemůžu uvěřit, že se to všechno stalo, že by mě někdo v noci mohl probudit a říct mi: "Sbal si kufr, mařko, jdeš do transportu.", že by mě někdo mohl naprosto legitimně zastřelit na ulici kvůli tomu, že jsem si v noci vyšla, nebo že by nám na barák spadla bomba. Lituju všech těch Vančurů, Ortenů, Židů a ostatních, kterým se něco podobného stalo, a ještě víc těch, kterým se to možná děje stejně tak teď, protože se lidi pořád neumoudřili. Nedokážu si představit, že by teď kluci z naší třídy vyfasovali uniformy a šli v rámci Totálního nasazení uklízet sutiny Berlína, a jsem ráda za to, že si to nemusím představovat.


Čtvrťák mi splnil sen dozvědět se o tom něco víc, a i když jsem to jenom nakousla, vydá to na dost zkažených nálad a depresivních večerů. V televizi najednou vnímám všechny ty dokumenty a filmy, co tam běží s touhle tématikou, a najednou je jich tolik. Mám v hlavě koláž z ostříhaných vlasů, dětských botiček, čísel, hromad těl a stolků ze stehenních kostí.

Holocaust (řecky holokauston, zápalná oběť, či celopal, náboženská oběť, ze které si obětník nic neponechá) je označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů a Romů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Autorem termínu holocaust je nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (*1928), který je poprvé použil ve svém románu Noc (La Nuit, 1958). Židé preferují biblický výraz šoa (zničení, záhuba, zmar).
Dneska (27.1.) je Den památky obětí holocaustu… Tak si, prosím, vzpomeňte. A hlavně nezapomeňte.
Dodnes nevíme, jak rozsah i obsah těchto hrůz nazvat. Připomínat si je však je nutné, neboť ztráta paměti nastolení hrůz usnadňuje. (Miloš Rejchrt)


Z filmotéky: Pianista, Schindlerův seznam, Obchod na korze, Vyšší princip, Velký útěk.

Monday, January 1, 2007

Jak na Nový rok, tak po celý rok...

Právě je 4:45 1.1. 2007. Venku ještě doznívají výbuchy petard a já si v sobě nesu zážitek z včerejšího večera. Je krásný, jak máme jeden dlouhý rok za sebou a vítá nás nový, plný překvapení, očekávání, stresů a učení. Snad bude stát za to, asi jeden z nejdůležitějších roků života. Za dveřmi mě straší maturita a přijímací zkoušky, ale nejtěžší úděl bude rozchod party lidí z gymplu. Děcka, se kterýma jsem strávila čtyři roky, za který se neuvěřitelně moc věcí změnilo. Tím se odkazuju třeba na Sib (holčinu, která mi přirostla k srdci). Letos jsme spolu trávily Silvestra, kdežto o rok zpět jsme si řekly za celý den snad jen "ahoj". A mám ji strašně moc ráda. Rok 2006 nás spřátelil, takže nechci říkat, že ho mám konečně za sebou, protože jsem během něj získala spoustu přátel, kteří pro mě znamenají na světě strašně moc. A co víc se dá získat...!

Velkým otazníkem je nám budoucnost. Kdo ví, kolik se nás bude scházet a bude nás pohromadě. Není vždycky všechno podle našich představ, ale to, že mám kolem sebe spoustu fajn lidí, mi nikdo z paměti neukradne. Zní to naivně, ale ty brďo, teď nám teprv začne hitparáda. A svaťák je filmovej týden, to je jasný:))

Silvestr byl fajnes. Chyběla nám Mája, protože ji skolil bacil. Bacile, bacile, to se nedělá brát nám Anitchku na poslední den v roce a muchlovat se s ní pod peřinou. Robin nám natřel nos tím, jak správně má vypadat silvárovská oslava. Bohužel jsme neměli výdrž dotáhnout to až do konce. Takže bacha, Robe respekt. ZN má konkurenta:) Ale i tak to bylo parádní. Thess se jako hostitelka nezapře (ale tu klisnu jí neprominu:-E). Fotili jsme se s prskavkami i bez prskavek, s neuvědomělými i uvědomělými xichty:)) A s alkoholem:)

Před čtvrtou ranní jsme se vydali na rozjezd a nechali Thess a Kuře o samotě. Měli jsme vyhodit skleněný flašky do tříděnýho odpadu. Bohužel tříděný odpad jsme nenalezli a tak 3 lahve od šampáňa skončily v autě nějakého domorodce, který ráno bude stěží ženě vysvětlovat, že v noci v přívěsu s nikým nekalil;)) Nočním Brnem jsme se lehkou chůzí blížili na zastávku a říkali si, jak je ten svět fajn. Spousta oslavenců nenechala město spát a v rozjezdu ještě řádila. Když jsme nastoupili, byl bus plnej lidí. Lidí v lihu a v bezvadné náladě. A jako kdybychom si měli všichni co říct a všichni k sobě v tu chvíli patřili. Jeden se na druhýho smál a sem tam proletěla davem hláška "tak šťastněj novej rok!" . Škoda, že jen jeden den v roce nese tuhle extra spřátelenou atmosféru. Ale on si to zaslouží, je tečkou za naší minulostí.

U domu jsem vystupovala na zastávce se sousedama. Prohodili jsme pár slov a já se s paní sousedkou řezala smíchy, když její manžel zabočil do vedlejšího vchodu a tvrdil, že se přestěhovali. Měla s ním pak práci dovléct ho dom:) Já jsem se pomalu klouzala po namrzlým chodníku ke dveřím baráku, užívala si prvního dne 2007, kouřila Camelku a v uších mi znělo What a wonderful world...