MoR 2008

Dávej bacha, nebo ti Sibyla nakope kotníky!

Každoroční prázdninovou aktivitou jsou pro nás MoR. Všichni si zajisté velmi brzo povšimnou, že na ruce mám teď ještě třetí polohnijící látkovou pásku, kterou jen tak nesundám. A vězte, tohle je, co se nechutností týče, pouze začátek :) Nebudu vás ničit, bude to extra krátké, protože to začínám psát už potřetí a jestli to nezveřejním teď, zapadne to ve víru dějin stejně jako *nepopsaný* koncert DT a automat na horkou vodu s ledem.

Dobrá, po návratu z hudebního festivalu bych asi měla napsat něco aspoň o headlinerech (Def Leppard, Avantasia, Amon Amarth...), ale dělá se mi špatně z konvencí, takže hudební kritiku přenechám někomu, kdo se na to bude cítit kompetentnější ;) letos budu psát o lidech.. no dobře, ale stejně si neodpustím, že Amon Amarth s prsty deště a blesky v dáli měli naprosto nedocenitelnou atmosféru. A teď k věci :) k lidem...

.... a jim podobným stvořením. Protože v dost věcech je to zajisté i obří hnědý nezašlápnutelný slimák, který po mně naprosto neskrytě slintal doslova, takže jsem se ráno probudila s nechutnou cestičkou na mikině na hrudníku a hlasitým: „Kurva, osliznul mě!“ a to jsem ani netušila, že onen narušitel mi spinká ve vláskách ;) Je hrozné se k něčemu takovém přiznat, ale musela jsem to udělat dřív, než to Lukáš použije proti mě :D

Odstavec pro meho spolustanujícího, Lukáše. Děkuji ti, že jsi se mnou byl v těžkých chvílích a že ses mi smál za ty slimáky a klíště, když já byla otravná a chtěla fňukat :] upřímně!

Další odstavec budou mít sousedi. První místo si pochopitelně zaslouží ostravská banda Dream Theater, kteří svůj příchod na dějiště uvedli ve dvě ráno majestátní bojovou písní: „Hovno – hovno – hovno“ v tónině všem notoricky známého živijó a příští noc odvážně dokonce ignorovali Apocalypticu a halekali hitovku od Muppets, Mahna mahna.

Tak jsem slečna, tak budu psát o týpcích. Na MoR vždycky potkám nějaký úlet, poprvé jsem tam potkala borce v kiltech, s nalakovanými nehty, namalovanýma očima a úplně poprvé v životě jsem tam viděla skarifikaci. Jestli něco z toho kdy bylo pochopitelné nebo i považovatelné za estetické, letošní dva copánky jsou už vážně teplé, zlatí moji slimáci, to je aspoň drsné....

Obecně mi ale lidé přišli milejší. Nikdo mi nekradl nudle (dobře, možná proto, že jsem si žádné nedávala) a jeden týpek se mě, když jsem procházela mezi stoly v pivním stolu, dokonce zeptal, jestli nechci kluka. Odpověděla jsem, že ne, přestože jsem možná zmeškala životní šanci a ostatní se mě ptali, proč vlastně a mě teď napadá, že takhle by neměla začínat storka how i met your father :D

Masters si zaslouží lepší článek. Byl to ale můj pátý ročník a už jsem jejich psaním docela unavená ;) zajeďte si tam příští rok a uvidíte sami.
Ehm. The question is who cares? ;)

Vážně jsem nezmínila těch 6 samochladících sudů Staropramen cOOlkeg? Měli jsme je MY! Hell, yeah, it's totally cool, man.

Buddhismus

Tak zase něco zjednodušeného pro laiky (ale to nemyslím laické příznivce buddhistické obce;)

Narážím na to, že dost lidí neví, jak vlastně ten buddhismus píše, proto bych si dovolila opět malou religio-vsuvku :) takže abyste se společensky neztrapnili, pište buddhismus s dvěma d. Základem slovem je buddha - "probuzený", občas méně vhodně překládáno také jako osvícený a takových probuzených bytostí mohou být v zásadě tři typy (buddha-učitel, žák toho učení nebo někdo, kdo na to prostě přišel sám a vystoupí si, aniž by měl potřebu to rozhlašovat nebo pomáhat ostatním). Probuzení se míní v tom smyslu, že prokouknul všechnu bezpodstatnou materii světa, zjistil, že nic vlastně neexistuje, vše je prázdné a prostě ví, jak to na světě chodí ;) a co chvíli vyvane (nirvána - obrazné "vyvanutí" podle chladnutí rýže ;)) z tohoto ošklivého světa pryč!

Trochu z teorie: buddhů je spoustu. Pro naši éru se tím většinou obecně míní řečený zakladatel buddhismu, buddha Šákjamuni(často se na něj odkazuje jako historický Buddha s velký počátečním písmenem): princ Siddhárta Gótama z rodu Šákjů, který údajně žil v šestém nebo pátem století před naším letopočtem (datum narozenin ale víme spolehlivě;). Podobncýh bytostí jako je on je více, pro jiné světy a éry. Další nastupuje, když se zapomene na učení prvního; tyhle bytosti čekají na svůj čas v nějakém nebi a občas pomáhájí, mohou vyslyšet modlitby a tak. Podle buddhismu je cílem takových to buddhů-učitelů probudit i vás, protože se zavázali slibem pomoci v probuzení všem bytostem, i vy se tedy můžete stát buddhou a když ne teď, tak v příštím životě ;-) paráda, ne?

Proč jsou důležitá dvě d? Protože se trochu změní smysl. Jako Budha s jedním d je označováno hinduistické božstvo, patron řemeslníků, syn Měsíce ztotožňovaný s Merkurem.

Feel no regrets

Až jednou umřu a jakože umřu ;) tak bych chtěla, aby si pro mě přišel Smrťák jako z Pratchettovy Zeměplochy. Bavit se o smrti je poněkud patetické, v dnešní době má jen velmi málo lidí pocit, že budou mít podíl na Ježíšově Královstvím Božském, nebo že si v tomhle životě žili tak dobře, aby jejich příští reinkarnace skončila v nějakém buddhistickém nebi, takže představa, že prostě skončíte a vaše vědomí vyvane do černé prázdnoty éteru, není příliš diskutovanou. Bytí a stejně tak nebytí jsou zajímavými filosofickými koncepcemi, které lidská mysl je jen velmi těžce schopná pochopit. Aktuální trendy v závanu existencialismu a hesly jako carpe diem popularizují snahy se smrtí příliš nezaobírat v tom smyslu, že teď žijeme, tak je potřeba ukousnout si co nejvíc. Heslo memento mori avšak nevisí nad smrtelníkem tíživě jako upomínka konce, nad kterou by si mohl kdejaký emař či gothic zoufat a trápit se jí nebo naopak žít tak, jako by měl umřít zítra, ale původní myšlenka je smiř se se smrtí a disce mori, příprav se na svou smrt a dej si věci do pořádku, abys mohl umřít dobře, ku radosti ostatních ;) Smrt se dřív ani nebrala jako až tak odporná věc a když nebyly fotky, bylo docela trendy záležitostí si například vlasy milovaných zemřelých osob zasazovat do šperků, schovávat v přívěscích nebo si z nich něco hezkého nechat utkat (kdo nevěří, nechť googlí mourning jewelry).

Nijak se ve smrti nevyžívám a může se zdát divné, že se mladá slečna zaobírá takovými tématy. Věc se však má tak, že v momentě, kdy vám zemře někdo velmi blízký, změní vám to život i jako samotný zážitek. Pochopit, že někdo, kdo tu s váma ještě před chvílí mluvil tu už není, vy zíráte na jeho tělesnou schránku, která je najednou prázdná, a obsah se vytratil, srdeční automacie zničehonic přestala být tak automatická, to je velmi složitý proces, a proto tomu nejspíš nemůže nikdo uvěřit. Začne vám to docházet až čistě pragmaticky, když se toho člověka na něco potřebujete zeptat a vnitřně prozříte, že ho tentokrát nevídáte proto, že by byl na dovolené nebo na služební cestě. Smrtí se v dnešní době hrozně plýtvá, je v kdejakém filmu (abychom se nebáli?), což je z části v pořádku, protože je to přirozená věc, nicméně je to nesrovnatelně jinačí tomu, kdy sami čelíte skutečnosti, že někdo zmizel, do té doby je smrt jen pojem. Změní to život v tom, že pak už čekáte, uvědomíte si tu smrtelnost v ostatních a najednou je písek v přesýpacích hodinách mnohem cennější; nejde ani tak o smrtelnost vlastní, ale smrtelnost ostatních, a v temných chvilkách přijde paranoia, která není vůbec paranoidní: „Kdo bude další?“

Čekali jste, že se dozvíte, co je teda po smrti? Já myslím, že křesťan dojde k bráně a tam mu řeknou „Alláha jsi zradil!“, že muslim zjistí, že vlastně buddhismus byl správně, buddhista, že hinduismus... :P počkáme si!