Feel no regrets

Až jednou umřu a jakože umřu ;) tak bych chtěla, aby si pro mě přišel Smrťák jako z Pratchettovy Zeměplochy. Bavit se o smrti je poněkud patetické, v dnešní době má jen velmi málo lidí pocit, že budou mít podíl na Ježíšově Královstvím Božském, nebo že si v tomhle životě žili tak dobře, aby jejich příští reinkarnace skončila v nějakém buddhistickém nebi, takže představa, že prostě skončíte a vaše vědomí vyvane do černé prázdnoty éteru, není příliš diskutovanou. Bytí a stejně tak nebytí jsou zajímavými filosofickými koncepcemi, které lidská mysl je jen velmi těžce schopná pochopit. Aktuální trendy v závanu existencialismu a hesly jako carpe diem popularizují snahy se smrtí příliš nezaobírat v tom smyslu, že teď žijeme, tak je potřeba ukousnout si co nejvíc. Heslo memento mori avšak nevisí nad smrtelníkem tíživě jako upomínka konce, nad kterou by si mohl kdejaký emař či gothic zoufat a trápit se jí nebo naopak žít tak, jako by měl umřít zítra, ale původní myšlenka je smiř se se smrtí a disce mori, příprav se na svou smrt a dej si věci do pořádku, abys mohl umřít dobře, ku radosti ostatních ;) Smrt se dřív ani nebrala jako až tak odporná věc a když nebyly fotky, bylo docela trendy záležitostí si například vlasy milovaných zemřelých osob zasazovat do šperků, schovávat v přívěscích nebo si z nich něco hezkého nechat utkat (kdo nevěří, nechť googlí mourning jewelry).

Nijak se ve smrti nevyžívám a může se zdát divné, že se mladá slečna zaobírá takovými tématy. Věc se však má tak, že v momentě, kdy vám zemře někdo velmi blízký, změní vám to život i jako samotný zážitek. Pochopit, že někdo, kdo tu s váma ještě před chvílí mluvil tu už není, vy zíráte na jeho tělesnou schránku, která je najednou prázdná, a obsah se vytratil, srdeční automacie zničehonic přestala být tak automatická, to je velmi složitý proces, a proto tomu nejspíš nemůže nikdo uvěřit. Začne vám to docházet až čistě pragmaticky, když se toho člověka na něco potřebujete zeptat a vnitřně prozříte, že ho tentokrát nevídáte proto, že by byl na dovolené nebo na služební cestě. Smrtí se v dnešní době hrozně plýtvá, je v kdejakém filmu (abychom se nebáli?), což je z části v pořádku, protože je to přirozená věc, nicméně je to nesrovnatelně jinačí tomu, kdy sami čelíte skutečnosti, že někdo zmizel, do té doby je smrt jen pojem. Změní to život v tom, že pak už čekáte, uvědomíte si tu smrtelnost v ostatních a najednou je písek v přesýpacích hodinách mnohem cennější; nejde ani tak o smrtelnost vlastní, ale smrtelnost ostatních, a v temných chvilkách přijde paranoia, která není vůbec paranoidní: „Kdo bude další?“

Čekali jste, že se dozvíte, co je teda po smrti? Já myslím, že křesťan dojde k bráně a tam mu řeknou „Alláha jsi zradil!“, že muslim zjistí, že vlastně buddhismus byl správně, buddhista, že hinduismus... :P počkáme si!