Religionistika

May I blow your mind?

Dovolila bych si teď pro zvídavé malé laické seznámení s religionistikou, kterou studuji. Pokusím se to udělat bez spousty cizích slov a tak, aby to bylo ne úplně přesné, ale postačující a jednoduché pro to, aby si běžný člověk, kterého to zajímá, mohl udělat obrázek.

Tato věda je poměrně mladá a neexistuje o ní moc široké podvědomí, dost lidí neví, že taková věda existuje a čím by se mohla zabývat, moje madre nejdřív doufala, že je to něco ekonomického a regionech a když zjistila, jak šeredně se mýlí, tak všem přestala říkat, že studuje dvě školy. Dobrá, těmhle lidem nahrává, že vlastně ani religionistika neví, co vlastně studuje, protože definice náboženství ve všech jeho proměnách je velmi ošemetná záležitost, nicméně není jediným oborem na FF, který trpí takovými problémy s vymezením.

Religionistiku není radno plést si s teologií, i když se výrazně ovlivňují, laicky přiblíženo je religionistika věda, která se snaží objektivně zkoumat všechna náboženství světa, bez nadržování jednomu či druhému, a aby mohla tuhle podmínku objektivity splnit, vychází z antropologického přístupu, že zkoumáme projevy náboženství jako lidské výtvory. Zkoumáme tedy historii náboženství a jeho vývoj, texty z kterých vychází a vzájemné vlivy, ale taky výpovědi lidí o jejich zbožnosti a zkušenostech, které vykládájí nábožensky, a snažíme se pochopit, jak přesně to oni vnímají. Základním předpokladem je dnes poměrně nelehký úkol vycházející z husserlovské filosofie a sice jde o to, že je třeba odprostit od kulturních předsudků a nánosů společnosti nám vnitřní, čili v případě západní společnosti se povětšinou vzdát křesťanských principů a definice náboženství podle křesťanství. Na téma, zda může být religionista zároveň křesťanský teolog či příslušník jiného náboženství ovšem odpovídám 'ano', protože každý člověk má nějakou představu o světě včetně spirituálního rozměru, který je lidské mysli imanentní, i když se třeba k žádnému náboženství oficiálně nehlásí a zároveň leckterý zatvrzelý ateista, který by při studiu hlásal, že to či o ono je přece totální békovina a snažil se jen dokázat absurditu všech náboženství, by zde neměl místo, religionistika se vzdává takových hodnotících soudů a rozhodně vám neodhalí, jaké náboženství je zjevenou pravdou. Naopak liberální teologie 20. st. (křesťanská či protestantská) je k bibli ochotná přistoupit jako k lidskému výtvoru, který sleduje nějaké cíle svých pisatelů a přistupuje k ní kriticky, čímž se velmi v případě religionistického studia křesťanství přibližuje religionistice.

K čemu je ale taková věda dobrá? V případě, že chcete slyšet, že člověk, který ji vystudoval, bude dělat tohle, tak to vás zklamu. Já osobně v jejím studiu nemám žádné vyšší ambice než je osobní rozvoj, který mi umožňuje se víc podílet na lidství a přiblíží chápaní ostatních lidí. Pokud jste ale v dnešní době vysoce utilitaristického založení, nedocenitelný je mezikulturní dialog, který religionistika umožňuje, tj. přibližuje nám myšlení ostatních kultur, čímž nám usnadňuje komunikaci s nimi, a řadí se tam i napravování všech těch novinářských trapasů způsobených neznalostí, které nám pod vlivem představy o islámu jako o teroristické organizaci ukazují novináři (v souvislosti s tímto bych si dovolila krátké odbočení, abych upozornila, jaký mají vliv na vnímaní věcí, o kterých toho zas tak moc nevíte, masmédia, a taky malou poznámku, že islám jen nejrozšířenější náboženství světa, nějak si to spojte...) Pryč jsou časy, kdy všechno, co si přečteme, je pravda. Vlastně tu spíš nikdy ani nebyly:) proto člověk ke všemu, co čte, musí přistupovat kriticky a utvořit si vlastní obrázek na faktickém základě. Do téhle kategorie občas patří i učebnice historie, v nichž autor nevědomky přejímá postoj primárního pramenu, z kterého čerpá, zapomínaje že jsou zároveň tyto prameny i jediným zdrojem informací o protinázoru, který vyvrací tím, že tehdejší myšlenky dost možná vytrhuje z kontextu a podává je neuceleně, zatímco původní pramen tohoto protinázoru spálili jezuité :)

Náboženství dost lidem dnes přijde jako překonaná záležitost a na věřící ve svém okolí většinou ostatní pohlížejí jako na lidi, kteří sebou nechají lehce manipulovat, jednak vlivem pánů Nitzscheho a Darwina, jednak léty komunismu. Marx by se asi otáčel v hrobě, kdyby zjistil, že religionista na jeho marxismus může nahlížet jako druh náboženství, který je atypický a navenek se tak netváří, nicméně má nějaké společné rysy a plní stejnou funkci. Kolem vás je ale věřících spousta, od lidí, kteří se modlí, když je jim špatně, věří na čtyřlístky a pátky třináctého, křesťanů, kteří nechodí do kostela a buddhistů, kteří o tom ještě neví. Otázkou je, jak víte, že tím, že svou víru mezi světovými náboženstvími nemáte, nepřicházíte o něco vy. Člověk potřebuje řád a smysl, v momentě, kdy mizí z přírody mystično a je nahrazováno fyzikálními zákony, se zdá řád skvělý, ale je tu pořád spousta prázdných míst, která ignorujeme. Ale tohle vám na religionistice nikdo nepoví, to vám říkám já, protože na to objektivní odpověď pochopitelně neexistuje, zavrhovat to a nepřemýšlet nad tím se mi však nezdá jako přístup moderního člověka. Tenhle rozměr je lidstvu vlastní, od pradávna, a myslím, že ani dnes se nelišíme, jen si to nahrazujeme jinými věcmi, které tak nevypadají podle kulturně předpojaté šablony náboženství je víra v jednoho či více bohů, který či kteří... Nesnažím se vás teď přesvědčit o tom, že náboženství je super věc, snažím se říct, že pokud neznáte všechny, zavrhnout a odsoudit je jako primitivní záležitosti či věc nevhodnou zájmu se mi zdá namyšlené. Mě náboženství fascinuje jako společenský fenomén a nemám ráda, když se do něj naváží někdo, kdo ani nebyl ochotný si o tom něco zjistit.

Religionista musí být ochotný si věci ztěžovat :)