Valčík s Bašírem

Tento unikátní kreslený dokument (ano, čtete dobře a to špičkově nakreslený) podává svědectví o genocidě v palestinských uprchlických kempech během války v Libanonu v roce 1982. Fakt, že se jedná o izraelský film, znamená hodně v událostech dnešním dnům nedávným, jimiž se válka o pásmo Gaza zapíše do dějin izraelsko-palestinského konfliktu. Jedná se o přiznání, u nějž se finančním spolupodílením izraelské ministerstvo kaje? Nemám znalosti ani chuť pokračovat v politicky laděném komentáři, přesunu se tedy do oblasti mně mnohem pohodlnější - do krajin lidské duše.

Snímek se věnoval freudovskému vytěsnění - přesněji jde o jeden z obranných mechanismů, které dále popsala Freudova dcera Anna. Využívá se zde teorie vědomí a nevědomí, kam můžeme přesunou traumatickou vzpomínku, pokud například závažně vadí konzistenci smýšelní o naší osobně, prostě se nám ani trochu nevpasuje do schématu, v kterém o sobě přemýšlíte, a tak ji vymažete. Někdy se probudí ve snu, někdy vůbec. Snímek podával příběh muře, který vytěsnil vzpomínky na masakr a ze střípků ostatních pamětníků se snaží poskládat svůj "vytěsněný" den.


Zmíněný konflikt má dost zajímavý rys: je poměrně mladý, zatímco lidé zde v Evropě mají pod "válkou" tendenci automaticky rozumět první nebo druhou světovou, jejíž pamětníci nám pomalu vymírají. Dostáváme se ale do situace, kdy mi se máme docela pohodlně, zatímco támhle někde se děje "něco". Potřeba místních se s konflikty vypořádat a podat svědectví o svých osudech je pochopitelná, a tak vznikají snímky jako tento, v dizonanci s holywoodskými trháky ve stylu Zachraňte vojína Ryana, která trpí černobílostí - sřílíme do zlých a špatných nepřátel, hrdina je na straně milice a většinou se nám ukáže dřív než strana druhá, a pokud snad vidíme stranu druhou dřív, tak je to u něčeho prvoplánově nekalého - chystají bombu, atentát, vraždí, bez žádných ctnostných pohnutek, kterým by snad film chtěl dát prostor. Pokud hrdina není na straně milice, je milice zkorumpovaná, a on pluje sám proti oceánu, který zase zvvrhne, aby nastolil řád Dobra.

Dokumenty jsou jiné, na první pohled vás napadne, že něco není v pořádku a že to není tak jednoduché. Jsme ale bombardování násilím z amerických filmů, které vypadají realně a přitom nejsou, jak tedy zobrazit reálné? Valčík s Bašírem se toho chopil mistrovsky - tu hrůznou realitu nám namaloval. V momentě, kdy všichni ví, že se jedná o něco reálného, najednou ukazovat všechno reálně není vhodné, najednou bychom to nestrávili. A tak to namalujem, tím si řeknem, co se stalo, ale nevidíme to přesně tak a tím tomu vracíme ten háv nereálnosti. Stejně jako bychom to popsali. Jsme trochu schizofrení.

Další věc popisuje replika z filmu Hotel Rwanda poté, co se reportérovi podaří natočit záběry genocidy:
- Jsem tak rád, že jste to natočil... Lidé přece musí něco udělat, když to uvidí.
- Cože? Lidé to uvidí večer ve zprávách a jen si řeknou "O, můj bože, to je hrozné.." a budou dál pokračovat ve své večeři.

Otázka zní: Jak tedy s takovou informací naložit? Podívat se v kině na dokument a říct: "Ty woe, to bylo hustý, ta hudba a tak.." "Mně se to nelíbilo, takovej moc doják."? To asi není fér. Tak co s tím? V kavárně po kině u cappucina udělat reflexi a držet minutu ticha? Jak to vůbec ovlivňuje nás, jsme alespoň schopní si něco takového opravdu připustit? Jak zapadá fakt, že někde támhle se válčí, do naší představy bezpečného světa a co to znamená pro náš malý vnitřní vesmír? Je fér aby vůbec takový film, resp. jakýkoliv jiný, který upozorňuje na nějaký společenský problém, dostal ocenění a herci zlaté globy za výkon něčeho, co je vlastně noční můra v reálném životě spousty lidí, kteří za to nikdy nic nedostanou? A upozorňuje to skutečně na nějaký problém, podnítí to řešení, nebo jsme se za dějiny vůbec nezměnili a pořád jsme diváci v aréně s gladiátory?

Nenechte se šálit, já sama jsem ta povrchní, nejde mi vlastně o všechny ty příběhy ubohých lidí, jde mi o to, jak se k tomu chovají a pracují s tím ti šťastní.