Rybárna: O psychologii s Jarem Křivohlavým (a mnohém jiném)

Žít a přežít. A být u toho šťastný.

Ve čtvrtek jsem pro svo kariéru měla obrovské štěstí, a sice bylo mi dáno poslechnout si přednášku Prof. PhDr. Jara Křivohlavého, CSc.

83 letý pán si získal mé srdéčko, obdobně jako to jeho uchvátila psychologie před více než půlkou století. A myslím, že by lhal, kdyby byť jeden jediný student nezáviděl a nechtěl být v jeho věku jako on, plný elánu, úsměvu, charisma a životní moudrosti, které z něj zářily. Ta přednáška byla úžasná tím, že se ani tak netýkala psychologie, v představě nudné vědy fujtajbl vědecké, kterou se učíme, ale vlastního života (a tak to má přeci být!) Poprvé za své studium psychologie na FF MU jsem tak měla pocit, že slyším něco, kvůli čemu jsem tam přišla. A zároveň jsem si trochu posteskla, proč jsem to vlastně nezkusila do té hloupé Prahy ;)

Jaro Křivohlavý. To křivohlavý, vidíte, není jen tak nějaké přídavné jméno, ale moje příjmení.. a Jaro? Víte, tatínek chtěl, abych se jmenoval Borek. A došel na úřad a úřadník mu řekl, že to by nešlo, že to musí být jména v kalendáři. A tak tatínek vzal kalendář a 21.března tam bylo jaro... a to mám ještě štěstí, že tam nebylo něco jiného:)

Pan profesor působil jako otevřená kniha, jako by nám chtěl říct všechno, co je v jeho hlavě a každou chvíli odbočoval do osobního i profesního života pro kdejakou metaforu. Takže jsme se třeba dozvěděli, že s manželkou jsou jářku 57 let (doufám, že mě paměť neklame), že hraje na housle a nejradši má Bacha ;)

Čím se pan profesor zaobírá?
Pozitvní psychologií: vděčností, nevděčností, moudrostí, smysluplností života, překonáváním strestu, přátelstvím, manželstvím a spoustou dalších věcí. Doporučil nám knihu Roberta Emmonse: Psychology of Ultimate Concerns, z které čerpal přednášku o silných stránkách lidské osobnosti (human stregths) a údajně bychom si ji měli koupit, i kdybychom neměli na chleba (já jsem tak učinila a dokonce jsem dostala od prodejce na eBayi z $6.99 $4 slevu, protože jsem byla milá... je hezké, že se mi to stalo zrovna teď:))

A teď se dostáváme k meritu věci, a sice srdci přednášky a toho, co mě na ní nejvíce oslovilo, a co mě ostatně trápí už delší dobu: slova, která začínají být naší společnosti nesrozumitelná, aniž by se jednalo o slova odborná nebo cizí. A tady už jeho myšlenky s mými tančí tango: Co pro vás dnes znamenají ideály jako čest, loajalita, férovost? Nezdají se dnešnímu člověku archaická? Patří snad od hrdinských eposů a v dnešním světě pro ně není místo? I když lidé mají pocit, že jejich život je těžký, je pořád mnohem jednodušší, než jaký by být mohl. S politováním si uvědomuji, že umírají poslední generace, které bezprostředně zažily válku ve věku, kdy to pro ně neslo smysluplný obraz, který ovlivnil celý jejich život. Kéž by se tyto prožitky staly obsahem kolektivního vědomí, bojím se ale, že zapomínáme spolu s nimi a z života se vytrácí něco, co dělá lidský život lidským.

Dalšími pojmy jsou spiritualita, pokora a transcendence. Ti dnes neztratili na významu, v běžné společnosti se ale staly slabostmi. Proč? Proč lidé předstírají, že se neptají po smyslu života, po povaze smrti, že jsou smíření s tím, že to tady nic neznamenalo, že spolu s nimi vymře všechno nosící jejich paměť i osobnost, že otázka smrti není všudypřítomná a že je nezajímá, co je potom, protože nic není. Nietzche formálně zabil Boha, přijmout tu úžasnou svobodu ale znamená vzdát se jistot, které dělají náš život hodnotným. Člověk přirozeně hledá svoje přesahy, transcendence může být chápána i jako schopnost radovat se z krásného, spiritualita zase označuje hledání posvátného, ovšem posvátného pro vás, prioritu, pro kterou stojí za to žít. A pokora? Nemusí být na váš úkor, pakliže jde o úctu a vědomí si toho, že nejste ředitel zeměkoule, alfa ani omega. Je to tak moc? Jsou někteří moderní lidé uvědomit si, že správný věřící má možná víc, než zabředlý ateista? Má totiž odpověď na otázky, které si klade přirozeně každý člověk, odpovědět na ně je však velmi těžké, a pokud si je snad neklade, pak vnitřně nežije.

Jaro Křivohlavý na mě dost působil jako prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc., mají leccos společného, životní moudrost i víru v Boha, která je nedílným elementem jejich práce, která vás učí tomu, aby život neproklouznul mezi prsty a být "živými" lidmy. Strašně mě těší pokusy rehabilitovat výše zmiňované pojmy, ovšem brzy bude na nás, abychom to dělali my. Naše generace... dokážeme to?

Jaro Křivohlavý: O psychologii a mnohém jiném