O genderu a smutných princeznách

Proč je tak těžké vymyslet genderově neutrální pohádku? Protože nefungují: chceme zasypávat děti nerovností týkající se předsudků podle pohlaví a připravovat je na život, nebo je zahrnovat bludy?

Byla nebyla jedna princezna, která byla škaredá, a brzo umřela.

Všechny princezny v pohádkách jsou krásné, tíhnou k tomu býti blondýny a možná i na tomhle poli jsme zasadili teorii, že blondýny jsou hloupé. K tomu totiž princezny mají ohromné sklony. Ještě taky bývají líné a nafoukané, ale on už to z nich nějaký ten princ vymlátí. A když nejsou hezké, tak to jenom maskují.

Moderní pohádky tomuhle mýtu vůbec nepomáhají. Třeba Shrek – zelená obluda, má krásnou princeznu a v noci šup, změní se mu na obludu. A stejně se vezmou a mají se rádi. A proč? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Pohádky mívají dobré konce. To je jejich nezaměnitelným atributem, i když se v dějinách literatury najde pár černých ovcí, které si to nemysleli (taky ale nejsou oblíbení), proto pohádky po veškeré největší akci, kterou princezny za celý svůj život zažijí, končí odfláknutým "a žili šťastně až do smrti." Škaredé princezny, plačte. V slzách je lecitin a ten vám aspoň vydesinfikuje ústní dutinu. Stejně jednou přijde nová princezna (hezčí a lenivější než v prvním díle, i když tam se vůbec nezdálo, že obojí ještě může být), a pokud ne, znamená to, že princ je impotentní. A uplakané princezny nechcou ani v pornočasopich, natož v pohádkách.